Elizabeth Bathory

Čachtický hrad a jeho okolí-podruhé

3. května 2007 v 14:33 | Blacki

Čachtický hrad a jeho okolí

3. května 2007 v 14:31 | Blacki

Romantické okolí hradu s hrůznou minulostí
Hrad v Čachticích
Hrad v Čachticích
Celkový pohled na hrad Čachtice

zazděný vchod do krypty
MUZEUM

BYLO TO SPIKNUTÍ?

3. května 2007 v 14:25 | Blacki

BYLO TO SPIKNUTÍ?

Dnes je už jasné, že celá causa čachtické paní byla především spiknutím, jehož účelem nebylo ani tak spravedlivé ztrestání domnělých i skutečných zločinů Alžběty Báthoryové, nýbrž snaha domoci se jejího obrovitého jmění, jenž z ní po smrti Františka Nadásdyho učinil jednu z nejbohatších, ale také do značné míry nejnezávislejších šlechtičen v Uhersku. V pozadí stály rovněž politické zájmy, protože Alžběta například výrazně podporovala protihabsburský odboj svého příbuzného, sedmihradského knížete Gabriela Báthoryho. Tahle koncentrace moci a statků Báthoryů byla pro jiné významné rody v Uhersku nežádoucí a nebyla určitě náhoda, že právě uherský palatin Thurzo, považovaný za hlavu prohabsbursky orientovaných politiků, vedl proti čachtické paní rozhodující úder.
Thurzo byl mazaný diplomat a nikdy nedělal nic, z čeho by sám neměl prospěch. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy zřejmě tajně doufal, že mu alespoň část Alžbětina majetku spadne do klína. Byl to totiž on, kdo měl v celé záležitosti rozhodující roli a Alžbětiným dědicům nezbývalo, než s ním vycházet po dobrém.
O jednom jeho prokazatelném obohacení víme. Je doloženo, že v Čachticích odcizil část rodinného pokladu Nadásdyů. Šlo o šperky a další cennosti, které už nikdy nikomu nevrátil. Navíc rozehrál podivnou hru s uherským králem Matyášem Habsburským o Alžbětin život. Zatímco panovník trval na veřejném procesu s její osobou, Thurzo se tomu ze všech sil bránil. Důvod byl nasnadě. Jako bývalý přítel Františka Nadásdyho hájil zájmy jeho dosud nezletilého syna Pavla, kterého Alžběta ve své závěti prohlásila univerzálním dědicem nadásdyovských statků. Thurzo věděl, že pokud se mu podaří krále přesvědčit, že Alžbětin doživotní žalář (či spíše domácí vězení - pozn. aut.), k němuž ji v rámci svých místodržitelských pravomocí odsoudil, je dostatečný, získá si do budoucna v Pavlu Nadásdym významného politického spojence a zachrání tak Alžbětin majetek před hrozící královskou konfiskací. Kdyby totiž u soudu s hraběnkou vyšly najevo její čarodějnické praktiky a pokusy úkladů proti panovníkovi, její majetek by propadl koruně - tedy Habsburkům. A takovému posílení habsburské moci v Uhersku hodlal jako domácí patriot zabránit stůj co stůj. Byly mu dobře známy habsburské snahy po absolutistických formách vlády, ale právě uherská šlechta si žárlivě střežila stavovské výsady, které se již v minulosti snažili habsburští vládcové neúspěšně okleštit.
Zatímco Alžběta chátrala ve svém vězení, její potomci se přeli o dědictví. Ale čachtická hraběnka stále oddalovala signování konečné závěti. Část majetku již před rokem 1610 sice dala napsat na své dvě vdané dcery, ale stále ho ještě dost zbývalo. Pokud její zeťové Zrinský a Drugeth, kteří se zapojili po Thurzově boku do spiknutí proti ní, doufali, že ještě něco získají, vyšli naprázdno. Alžběta nakonec všechno odkázala svému jedinému synovi.
Pověsti o jejím údajném zazdění v jedné z komnat čachtického hradu se zřejmě také nezakládají na pravdě. Jednak to nikdy nebylo ničím doloženo, jednak by hraběnka za takových okolností sotva přežila téměř další čtyři roky svojí internace. Jistě byla pečlivě střežena. Thurzo si byl vědom, že by její případný útěk vyvolal nepatřičný skandál, do kterého by se docela jistě potom vložil i král. A jakékoli vyšetřování králových úředníků by mohlo být pro spiklence nebezpečné.
Thurzo s králem Matyášem Habsburským bojoval o konečné uzavření případu čachtické paní ještě téměř další tři roky. Panovník nakonec na požadavek veřejného soudu s hraběnkou rezignoval a potvrdil roku 1613 Thurzův původní rozsudek. Nebezpečí, že by se královská koruna mohla domáhat nadásdyovského majetku, tak bylo zažehnáno. Už nehrozilo, že by kdokoli causu čachtické paní hodlal v budoucnu obnovovat. Alžběta, která se nikdy nedoznala ke zločinům, z nichž byla obviňována, pochopila, že je konec. Nyní i oddalování podpisu závěti bylo prakticky zbytečné, protože její děti by dědily stejně. Jediné, co mohla ještě udělat, bylo vydědění svých zeťů, kterým nikdy nezapomněla, že se postavili na stranu jejích nepřátel. A to také v závěti udělala ustanovením, že v případě smrti jejích dcer byli její zeťové povinni vrátit majetky, získané sňatkem, zpět rodu Nadásdyů - tady Pavlovi. Až do konce svého života nepřestala tvrdit, že se stala obětí špinavých intrik svých odpůrců a příbuzných.
V letech 1611-1612 však Thurzovi úředníci proti ní shromáždili další stovky přitěžujících svědectví. Jenomže při jejich podrobnějších rozborech zjistíme, že se jednalo povětšinou o svědectví z doslechu. Zřejmě tedy šlo o to, aby měli spiklenci po ruce pro každý případ dostatek kompromitujících materiálů, jimiž mohli argumentovat králi, že vina Alžběty Báthoryové je nade vší pochybnost prokázána a není proto nutné, stavět ji před soudní tribunál. Tahle dodatečná svědectví měla sloužit ale i jako jistina pro případ, že by na popud krále k soudu s uvězněnou hraběnkou přece jenom došlo. Měla být důkazem toho, že spiklenci jednali s čachtickou paní tak, jak si zasloužila.
Poněkud udivující je postoj církve (především lutheránské a později katolické - pozn. aut) k celému tomuto případu. Ta nepochopitelně mlčela. Když se na Slovensku o pár desítek let usadili pevně jezuité, ani oni nevyužili krvavých zločinů evangeličky Alžběty Báthoryové k vlastní katolické propagandě a k diskreditaci protestantských církví v Uhersku. To, že se tak nestalo, opět nepřímo svědčí o tom, že s causou čachtické paní nebylo něco v pořádku. Zřejmě se už vědělo, že se stala především obětí mocné klaky předních uherských šlechticů, jejichž potomci měli v této zemi stále mocný vliv.
O smrti čachtické hraběnky se nic bližšího neví. Zemřela v noci na 21. srpna 1614. Není vyloučeno, že byla otrávena. Pro ty, kdo financovali její věznění z části výnosů jejích statků, se poté, co král potvrdil předchozí Thurzův rozsudek, mohla stát již pouhou přítěží. Ale tuhle možnost může potvrdit či vyloučit jen výzkum jejích ostatků, které zatím nebyly nalezeny, ačkoli se ví, že její pohřeb se uskutečnil v čachtickém farním kostele, kde Alžběta Báthoryová, tahle legendární vražedkyně, leží možná dodnes v podoltářní kryptě, kterou zatím nikdo neodkrýval.
Celkově vzato, jeví se causa čachtické paní dodnes velice rozporuplně. Není pochyb o tom, že se tato psychicky narušená žena, mající nad svými poddanými takřka neomezenou moc, dopustila i zločinů. Zda hraběnku motivovala údajná sexuální zvrhlost a sadismus, nebo se jednalo o drsné praktiky černé magie a jakéhosi zvráceného léčitelského experimentování, nelze s určitostí rozhodnout. Stejně tak nelze určit, kolik obětí měla vlastně na svědomí. Z výslechů jejích pomocnic vyplynulo, že jich bylo za ta léta několik desítek, historická tradice zase hovoří o stovkách umučených.
Tak či onak, její skutečné, či domnělé zločiny se staly jen vítanou záminkou k jejímu uvěznění a rozpoutání masové hysterie. Hlavním motivem odstranění čachtické hraběnky však byla moc a majetek, s nímž disponovala. Dlouhá léta byla považována za první dámu Uherska, o čemž svědčí i králova návštěva Čachtic roku 1609. Než se ale rok s rokem sešel, bylo všechno jinak…
Dochovaná korespondence Alžběty Báthoryové nenese jedinou známku jejího šílenství, ale to u psychopatických osobností bývá běžné. Je známo, že mnoho masových a bestiálních vrahů navenek budí dojem spořádaných a dokonce i sympatických lidí. Proto mohou být dopisy čachtické paní matoucí a nelze podle nich soudit, jaká doopravdy byla. Určitě se jednalo o ženu, která uměla být tvrdá a nekompromisní. Služebnictvo se jí bálo a mnozí ji možná i nenáviděli za to, že krutě trestala i sebemenší přestupky. Poté, co za ní spadla klec, si jistě někteří neváhali proti ní přisadit, aby její trudný osud ještě více zhoršili. Zejména poté, co poznali, že mocní uherští páni na to čekají. Můžeme se dokonce domnívat, že řada výpovědí proti ní byla zmanipulovaná a vykonstruovaná. Také čachtický farář Ponický ji zradil, kdy po jejím zatčení napsal svůj udavačský list, v němž vykresloval její zločinnou povahu a líčil ji jako bezbožnici. Chránil si tak vlastní kůži za dlouholeté mlčení a přihlížení jejímu sadistickému řádění, nebo to bylo jinak? Faktem je, že později ve své církevní kariéře povýšil, a lze vytušit, že mu v tom pomohl i jeho kompromitující list.
Celé tři další roky prožila Alžběta sama, odsouzena ke zpytování svědomí. Měla ho vůbec? Co se jí asi honilo hlavou? Zůstala v zajetí vlastní bezmocnosti, ale k pokoře prý měla daleko. Údajně zůstala pyšná až do svého trpkého konce. Mnoho poddaných by ji rádo vidělo pod katovým mečem, taková hysterie se kolem ní rozpoutala. O jejích léčitelských schopnostech se také leccos šuškalo a v mysli pověrčivých a negramotných lidí vyvstala představa, že byla ve spojení s ďáblem. Ale církev ji z takového zločinu nevinila, což je s podivem v době, kdy v Evropě začínaly masové čarodějnické procesy a k trestu smrti upalováním byli odsuzováni lidé za mnohem menší prohřešky. Právě benevolentní postoj církve k její osobě zůstává tím největším tajemstvím, které je s celým tímto případem spojeno.
Míra její vlastní viny zůstává dodnes diskutabilní hlavně proto, že nikdy nepředstoupila před řádný soud. Spiklenci dokonce nezinscenovali ani neveřejný proces. Důvod byl jediný. Už při soudu s Ficzkem a spol. se vyslaný králův zástupce domáhal na Thurzovi dalších výslechů obžalovaných kvůli rozporům, které se v jejich výpovědích vyskytly. Thurzo odmítl a dal příkaz k popravám. Nechtěl, aby královi úředníci dál v celé cause pátrali a zlikvidoval klíčové svědky. Proč? Ze solidarity k uvězněné hraběnce asi sotva. Příčiny byly jiné. Celý případ zaváněl manipulacemi i účelovou podjatostí soudu vůči její osobě. Předsedali mu přece ti, kdo spiknutí proti Alžbětě Báthoryové pečlivě připravili. Pozdější legendy o jejich krvavých zločinech ale dostaly křídla a dnes jen těžko můžeme určit, co je pravda a co lež. Pochybnosti však přetrvávají…

VE SPÁRECH MAGIE

3. května 2007 v 14:24 | Blacki

VE SPÁRECH MAGIE

Velmi drsné léčitelské kúry však nebyly jedinými praktikami, které se na zámku v Čachticích prováděly. Když kolem roku 1604 Darvulia po první mrtvici částečně ochrnula, navázala hraběnka úzké kontakty s jinou proslulou léčitelkou, Eržikou Majorovou z Myjavy. Ta proslula znalostí přírodních jedů. Lidé si o ní vyprávěli, že svou duši upsala ďáblu, ale protože se na ni obracely o rady vysoce postavené osobnosti kraje, nikdo se ji neodvažoval obvinit z čarodějnictví. Musíme si také uvědomit, že postavení dominantních protestantských církví bylo tehdy v Uhersku takřka výlučně závislé na finanční podpoře urozené vrchnosti, čímž byl vliv kléru podstatně omezen. Majorová uměla také věštit a připravovat kouzelné nápoje lásky. Byla rovněž vyhlášená svými koupelemi z lesních bylin. Podle svědectví některých jejích klientů po nich mizely dokonce i jizvy a stopy po spáleninách. Tahle Darvuliina nástupkyně uměla také svým urozeným pacientům připravovat afrodiziakální lektvary s poměrně vysokou účinností. Majorová s Darvulií tvořily v Čachticích zločinný tandem a myjavská léčitelka po čase svou slepou a ochrnutou předchůdkyni zcela nahradila.
Legenda praví, že to byla Majorová, kdo hraběnce poradil koupel v krvi mladých dívek, když předešlé Darvuliiny omlazovací kúry měly jen dočasný efekt. I když dnes o těchto krvavých lázních většina historiků pochybuje, přesto má tato legenda své racionální opodstatnění.
Kraj kolem Čachtic byl plný pověr a předsudků. Lidé tu věřili na skřítky, víly, duchy, démony, vlkodlaky… Ale v Uhersku, více než kdekoli jinde, byl mezi obyvatelstvem rozšířený i jakýsi rituál moci lidské krve, možná pohanský pozůstatek z éry kočovných Maďarů, kteří prý konzumovali krev jako posilující prostředek před bojem.
Tak či onak, věřilo se, že lidská krev má léčebné účinky. Pravdou je, že se jí ve středověku používalo například ke kosmetickým účelům, neboť panovalo přesvědčení, že pokud se člověk potře lidskou krví, má to omlazující efekt. Krve se používalo i k přípravě některých léků. Například z hadí krve se vyráběly roztoky a masti, posilující údajně odolnost lidského organismu proti chorobám. Krev zkrátka symbolizovala životadárnou tekutinu s všestranným využitím v lékařství, kosmetice, ale i k provádění černé magie, tedy církví zakázaných rituálních obřadů, k jejichž tajnému provozování na čachtickém zámku pod dohledem Darvulie a Majorové docházelo.
Lačnost po krvi… Tak zpodobňují legendy Alžbětu Báthoryovou. Krev byla život i lék a čachtická hraběnka zřejmě opravdu věřila, že jí užívání lidské krve pomůže překonat různé neduhy, jimiž celý život trpěla. A poté, co jí Majorová našeptala, že v lidské krvi je ukryto i tajemství věčného mládí, začalo docházet k vraždám. Nebyla nakonec příslovečná bledost pokožky čachtické paní, kterou byla všude proslulá, příznakem chronické anémie? Nedostatek červených krvinek i železa - není právě zde skryto tajemství čachtické hraběnky a rituálních vražd, jimž asistovala? Tenkrát se doopravdy věřilo, že chudokrevnost se dá účinně léčit opět jen krví. Existovaly dva základní způsoby takové léčby. První spočíval v pití krve, druhý pak v jejím používání jako kosmetického přípravku. Věřilo se, že kůží proniknou léčivé a omlazující látky do těla. Lidská krev při praktikách černé magie navíc symbolizovala sílu, kterou bylo možné přenášet z jednoho člověka na druhého. Mělo to ale jeden háček. Krev se rychle srážela…
Teprve moderní medicína objevila jistou zvláštnost. Zjistilo se, že u osob, které zemřely následkem těžkých úrazů, nebo násilných trestných činů, zůstávala jejich krev ještě několik hodin po smrti v tekutém stavu. Tak se přišlo na to, že lidé, trpící před smrtí nějakým déletrvajícím silným stresem, mají mnohem nižší krevní srážlivost. Příčinou je fibrinolysin, látka, která je při stresu organismem produkována v mnohem větší míře a působí protisrážlivě.
O fibrinolysinu samozřejmě v 16. století nikdo nevěděl, ale zkušenost, vzniklá pozorováním by určitě stačila k tomu, aby byl tento efekt známý. To by také vysvětlovalo mučení obětí čachtické paní a jejích pomocnic předtím, než zemřely. Všechny musely velmi trpět, což vyvolávalo obrovský stres, a krev prýštící z ran nebohých dívek pak zůstávala mnohem déle čerstvá. Dost na to, aby se jí Alžběta mohla potírat nebo ji používat do »omlazovacích« koupelí z léčivých bylin a mléka, kam byla čerstvá krev přimíchávána. Pak ale nešlo pouze o vraždy ze sadismu, jak se traduje, nýbrž motivy těchto strašlivých zločinů měly evidentně rituální podtext! Hysterie, časté omdlévání, chorobné výkyvy nálad - to vše svědčí o tom, že čachtická paní mohla být nemocná nejen duševně, ale i fyzicky. Jedním z významných motivů jejích vražedných choutek mohla být snaha mít k dispozici čerstvou lidskou krev jako léčebný prostředek. Byly to především zvrácené představy Darvulie a Majorové, které Alžbětu Báthoryovou přivedly na cestu masového zločinu. A že se přitom jednalo takřka výhradně o vraždy mladých panen a dívek, nebylo v tomto případě také náhodné. Panovaly představy o tom, že právě tato lidská krev je nejčistší, a urozená hraběnka z Čachtic přece musela dostávat jen to nejlepší…
O tom, jak podlehla čachtická hraběnka kouzlům černé magie a jak pokračovala destrukce její psychiky, svědčí i jiné skutečnosti, které při výsleších poněkud slabomyslného Ficzka a dalších jejích pomocnic vyšly najevo. Ficzko například potvrdil, že Alžběta používala čarovného zrcadla k vyvolávání duchů, k uhranutí svých nepřátel a k dalším kouzlům. Užívání těchto magických zrcadel církev přísně zakazovala. Automaticky se předpokládalo, že jejich uživatelé jsou spojeni s temnými silami. Ještě koncem 18. století byl známý mág a léčitel Cagliostro odsouzen římskou inkvizicí k doživotí za to, že při svých hypnotických seancích taková magická zrcadla používal.
Také jistý Štěpán Vagy, sluha Alžběty Báthoryové, při výslechu tvrdil, že hraběnka dostávala od Majorové zvláštní kouzelné koláče. Uprostřed prý byla nějaká oplatka (snad hostie - pozn. aut.), skrze kterou se čachtická paní dívala a drmolila zaříkávadla proti králi a palatinovi, uherskému místodržiteli Thurzovi, který ji nakonec dal roku 1610 zatknout a doživotně internovat. Tytéž oplatky prý používala i k zaklínání jiných osob, které zařazovala mezi své protivníky, nebo s nimiž měla nevyřízené účty. Mezi jinými to byl i čachtický farář Ponický, jenž sepsal počátkem ledna 1611 vlastní výpověď, která Alžbětě velmi přitížila.
Z výslechů obžalovaných a dalších svědků dále vyplynulo, že Majorová pekla pro Alžbětu i otrávené koláče, jimiž se snažila své nepřátele sprovodit ze světa. Jejich účinky zkoušely čachtické stvůry i na ubohých služkách, z nichž některé na následky otravy také skutečně zemřely.
Snad nejnebezpečnější však byla opět Ficzkova výpověď, když prohlásil: "Čarodějnice Majorová z Myjavy nachystala nějakou vodu, přinesla ji paní, v díži na zadělávání těsta ji vykoupala a potom v té díži mísily těsto na nějaké koláče, které chtěly dát králi, panu palatinovi a Imrichu Megyerimu (vychovateli a poručníkovi Alžbětina syna Pavla - pozn. aut.). Ti kteří koláč jedli, pak onemocněli."
To bylo zlé. Ficzko tak vinil Alžbětu Báthoryovou z přípravy vraždy samotného uherského panovníka Matyáše, jenž v prosinci roku 1609 skutečně se svým doprovodem navštívil Čachtice a zúčastnil se hostiny, kterou hraběnka na jeho počest vystrojila. To znamenalo velezradu, a kdyby se vina čachtické paní potvrdila, znamenalo by to zároveň i vážné nebezpečí, že její veškerý majetek propadne královské koruně. Její dcery a syn se pak mohli v případě jejího odsouzení rozloučit se všemi dědickými nároky.
To si ale uherský palatin Juraj Thurzo ani většina uherské šlechty nepřála. A tak Ficzka a obžalované hraběnčiny pomocnice Ilonu Ió, Dorotu Sentéšovou a Majorovou rychle umlčeli dřív, než do soudního procesu s nimi mohl král nějak zasáhnout. Popravám unikla pouze Kateřina Benecká, která toho věděla ze všech obžalovaných nejméně, a navíc některé dříve mučené dívky potvrdily, že jim občas pomohla.
Čtrnáct dní po svém zatčení byla Ilona Ió a Dorota Sentéšová upáleny a Ficzko sťat. O pár týdnů později je následovala i Eržika Majorová. Přímí svědci hraběnčiných zločinů už promluvit nikdy nemohli a velká hra o dědictví majetku Alžběty Báthoryové-Nadásdyové mohla začít.
V rámci svých pravomocí totiž palatin Thurzo odsoudil zatčenou hraběnku k doživotní internaci na čachtickém hradě, v jehož podzemních kobkách se prý podle legend odehrávaly krvavé rituály. Svět černé magie, kterému Alžběta propadla, se nakonec obrátil proti ní, ačkoli docela jistě nebyla sama, kdo se jí v těch časech oddával.
Sám císař Rudolf II. se velice vážně zajímal o všechno magické a okultní. Je také známo, že mu učarovala alchymie, jejíž protagonisté byli církví zpravidla považováni za kacíře. Byla to doba zvídavých duchů doznívající renesance, zatímco prudérní baroko už klepalo na dveře. Byla to doba náboženských schismatů a věroučných sporů, doba, která přinášela nový kulturní styl, ale i jistou destrukci tradičních náboženských hodnot, kterou překlenulo teprve pozdější baroko. Samotné Uhry se tomuto evropskému dění do jisté míry vymykaly. Boj s Turky, kořistění, předsudky a pověry, umocňované pocity, že nikdo není v tak nejistých časech v bezpečí. A k tomu ještě mnohem slabší moc i vliv církve, než kdekoli jinde. V Uhersku byla prvořadým mocenským činitelem téměř neomezená moc uherských magnátů a jejich rodinných klanů. I tahle složitá doba se rovněž podílela na formování Alžbětiny osobnosti. Uherští šlechtici byli většinou poživační bonviváni, střídající milenky a užívající si hedónistického života plného radovánek. Jako by se tím urozená uherská společnost snažila vyvážit ty permanentní pocity strachu z neustálých válek, které na ni doléhaly stále častěji. Ale i privilegovaní dokázali bít, masakrovat a vyhánět z domovů své slabší sousedy a téměř vždycky jim to prošlo zcela beztrestně. Možná právě tento pocit beztrestnosti umocnil v Alžbětě Báthoryové její duševní atavismus, směřující k projevům násilí, nemajícího dosud obdoby. A možná právě proto jí to tak dlouho procházelo, protože její šlechtičtí soukmenovci takovým věcem prostě nevěnovali pozornost, neboť byli jen o něco málo lepší než ona.
Tak si mohla dovolit všechno. Po smrti manžela, k němuž cítila přinejmenším veliký respekt, padly veškeré její zábrany. Teď se stala neomezenou paní na nadásdyovských panstvích ona. Nikým neomezována, nikým nehlídána, nikomu se nemusela zodpovídat. Moc se jí stala stejnou drogou jako ty, které jí podávala Darvulia a později Majorová. Rozhodovala o sporech, o financích, o kariérách svých správců, z nichž někteří ji po jejím zatčení zradili a vypovídali proti ní. Zda pravdivě, nebo jestli šlo jen o mstu z mužské ješitnosti, které se při uplatňování svojí neomezené moci u toho či onoho úředníka dotkla, nelze s určitostí říci. Ale docela jistě ji všichni v oblibě neměli. Pyšná Alžběta uměla před svými podřízenými dávat najevo svou nadřazenost způsoby, které asi nebyly příliš omalené. Ti jí to nezapomněli a počkali si, až jí to budou moci vrátit i s úroky. Možná čekali déle, ale dočkali se…

PODIVNÉ LÉČITELSKÉ PRAKTIKY?

3. května 2007 v 14:22 | Blacki

PODIVNÉ LÉČITELSKÉ PRAKTIKY?

Soudě podle toho, jak poměrně šťastné a spokojené prožila Alžběta dětství a jak se chovala v období protektorství Uršuly Nadásdyové, můžeme o možnosti dědičné duševní poruchy projevující se krutostí vážně pochybovat. Na druhé straně víme, že zřejmě trpěla nějakou latentní nervovou poruchou, projevující se hysterickými záchvaty a prudkými bolestmi hlavy. Dá se také předpokládat, že se u ní projevovaly stavy depresí, plynoucí z častého osamění a pocitů nudy. Právě deprese však mohou časem přerůst ve velmi vážné psychické onemocnění. Obecně jde o chorobu jáství, bez ohledu na to, zda se jeví jako náhlý pokles hodnoty JÁ, nebo jako ohrožení JÁ jiným způsobem. Deprese často vedou k chorobné hypochondrii, která u čachtické hraběnky přerůstala až v patologickou posedlost, zaměřenou na péči o své zdraví a fyzickou krásu. Ale egocentrismus tohoto druhu, spojený s kultem vlastního těla, bývá též příznakem hysterie. Deprese, neuróza a hysterie tak zřejmě patří do klinického obrazu psychiky čachtické paní. Časem se Alžběta ocitla ve dvou světech - v reálném vnějším světě a v imaginárním vnitřním světě svých potlačovaných tužeb a emocí. Nepříliš vydařené manželství, desetileté čekání na první dítě, nedostatečná seberealizace vysněných představ o roli milující manželky po boku úspěšného manžela - to vše vytvářelo dostatečné podhoubí pro vznik neurotizujícího hysterického syndromu, jenž se střídal s těžkými depresivními stavy. Do úvahy též připadá možné rozštěpení osobnosti, nebezpečná duševní porucha, projevující se stavy nepříčetnosti.
Tehdy se těžce narušené ego čachtické hraběnky stále častěji obracelo na okolí, aby svou vlastní trýzeň přenášela do utrpení druhých. Mstila se za svou bolest i za nespokojenost ze života. V její duši se uhnízdilo zlo, závist a intolerance - jed jejích vlastních traumat. Nenáviděla štěstí a radosti jiných a toto misantropické chování nakonec vyústilo v krutou tyranii a despotické konání, kdy neznala slitování.
Možná si to zpočátku uvědomovala a z bludného kruhu, v němž se ocitla, hledala únik. Svět, v němž žila, ji ale neuspokojoval, tady lék na své problémy hledat nechtěla a ani nemohla. Zdá se, že ani křesťanská víra jí nepomáhala, z jejího pohledu ji Bůh neustále trestal a přinášel bolest. Brzy poznala, že pohled na utrpení druhých ji alespoň na chvíli zbavuje nervového napětí. Na prvním místě byly služebné z jejího fraucimoru a švadleny, které najímala k výrobě proslulých čachtických krajek. Ty trestala nejraději. Zapichovala jim pod nehty špendlíky, mlátila je svým bičíkem, zavírala je do podzemních kobek bez pití i jídla na řadu dní. Traduje se, že už tehdy takové týrání některé z ubohých dívek nepřežily. Čachtická paní je umořila hlady. Jiné, oslabené věčným bitím, podlehly nemocem, s nimiž se jejich organismus nedokázal vyrovnat.
Většinou šlo o služky z řad dětí poddaných, později najímala hraběnka i dívky ze vzdálenějších míst, kam nezasahovaly pověsti o její krutosti. Ta v ní narůstala postupně, ale nikoli samoúčelně. Ve světle pozdějších svědeckých výpovědí vyšlo najevo, že její krutost měla své hluboké pozadí, spočívající, mimo jiné, i v rituálních praktikách černé magie, jíž časem po manželově smrti zcela propadla. A jak se zdá, tento fenomén nebyl v její cause dosud náležitě doceněn.
Někdy kolem roku 1594 najala čachtická hraběnka do svých služeb jakousi Annu Darvuliovou ze Šaštína, proslulou léčitelku a vědmu. Prvotním důvodem bylo asi to, že Alžběta už překročila věk svojí mladosti a toužebně očekávaný dědic se ne a ne narodit. Darvuliová byla známá svým léčitelským uměním a pomohla již dříve nejedné urozené šlechtičně z neplodnosti. Navíc se o ní proslýchalo, že ovládá černou magii, s jejíž pomocí léčila různé neduhy.
Takové podezření bylo nebezpečné, protože odtud byl už jenom krůček k obvinění z čarodějnictví. To, že proti ní nikdo nezasáhl, bylo zřejmě zapříčiněno vlivem jejích urozených klientek, které nad ní držely ochrannou ruku. A když se nechala najmout do služeb čachtické paní, cítila se v bezpečí. Tím spíše, že sama Alžběta projevovala o magii stále větší zájem. Byla pro ni cestou k zajištění vytouženého mládí a krásy.
Časem se postavení Anny Darvuliové na čachtickém zámku stalo neotřesitelné. Pokud Alžběta někomu popřávala sluchu, byla to právě ona. Stala se hraběnčinou rádkyní i důvěrnicí, protože se jí brzy podařilo nemožné. Ulevila své nové paní od bolestí hlavy, které ji léta sužovaly. Darvuliová patřila mezi uznávané specialistky na výrobu různých léčivých i jedovatých lektvarů, mastí a byla i znalcem rostlinných drog. Ovládala i hypnózu a sugesci, s jejichž pomocí také hraběnku léčila a dosahovala přitom značných úspěchů. Je například známo, že se hypnóza osvědčuje při léčbě hysterie, byť jsou léčebné efekty při této terapii zpravidla jenom dočasné. Mezi Darvulií a Alžbětou se vytvořilo pevné pouto a není pochyb o tom, že se čachtická paní na ní stala psychicky závislá. Darvulia patrně závislost umocňovala pomocí hypnotických seancí a sugesce, jež se svou paní praktikovala. Její prvořadou povinností byla tedy starost o hraběnčino zdraví. Bylinné koupele, masáže, léčivé odvary - to všechno Anna Darvuliová dobře ovládala. Po těchto kúrách se Alžbětě vždycky ulevilo. Zmírňovaly se bolesti i předrážděnost na vnější podněty, které bývají u lidí trpících akutními migrénami typické. Obličej si natírala mastmi, které jí Darvulia připravovala z rostlinných výtažků a dost možná, že se po jejich aplikaci na čas vyhlazovaly i vrásky a zjemňovala pleť, takže hraběnka mohla mít skutečně pocit, že mládne.
Není pochyb o tom, že Darvulia byla skutečnou léčitelkou. Jen tak si lze vysvětlit, proč získala na dvoře čachtické hraběnky takový vliv. Nebyla obyčejnou služebnou a Alžběta se staré vědmě svěřovala se vším, co ji trápilo. Očekávala, že u ní nalezne pochopení a v tom se nezklamala… Darvulia si ale také záhy všimla, že hraběnka ráda způsobuje jiným lidem bolest a krutě trestá i sebemenší poklesky svých služek. Ta bezbranná stvoření sloužila jejím rozmarům a Darvulia pochopila, že tudy vede cesta k tomu, aby dostala čachtickou paní zcela do své moci. Rozpoznala atavistickou rozkoš hraběnky z trýznění děvčat, které jí byly na dobře střeženém zámku vydány na milost a nemilost.
Z pozdějších svědeckých výpovědí zadržených Alžbětiných spolupachatelek vyplývalo naprosto jednoznačně, že to byla právě Darvulia, která hraběnku zasvěcovala do stále krutějších metod mučení a byla dokonce jejich častou iniciátorkou a organizátorkou. Ale v době, kdy se soudní proces s Ilonou Ió, Dorotou Sentéšovou, Kateřinou Beneckou a tělesně postiženým sluhou Ficzkem konal, už Darvulia nežila. Zemřela roku 1608 zcela slepá a ochrnutá, když předtím prodělala několik mrtvičných záchvatů. Ani svým léčitelským uměním si sama pomoci nedokázala. Zlo, které v Čachticích rozpoutala, se jí vrátilo, i když unikla světské spravedlnosti.
Je téměř jisté, že Darvulia podávala Alžbětě i drogy. Je známo, že si proti bolestem očí a hlavy hraběnka nechávala míchat utišující prostředky. Nešlo jen o odvary z makovic, ale i o jiná hypnotika, posilující spánek. Dá se předpokládat, že pod jejich vlivem byla Alžběta celá dlouhá léta, což muselo mít zákonitě zhoubný vliv na její psychiku. Darvulia dobře věděla, že se čachtická paní stane časem na těchto jejích »lécích« závislá, jako tomu bývá i u dnešních narkomanů.
Je možné, že Alžběta občas trpěla i abstinenčními příznaky, ztrácela sebekontrolu a vybíjela se zvýšenou agresivitou. Na druhé straně mohly některé drogy, jež jí byly podávány, působit jako stimulátory jejích bestiálních choutek a tehdy se čachtická paní měnila ve vražedné monstrum pod Darvuliiným »odborným« dohledem. Zdá se, že konzumace drog vedla u Alžběty Báthoryové po smrti jejího manžela (roku 1604) k postupnému rozkladu její osobnosti. Soudci, kteří se po roce 1610 jejími zločiny zabývali, nebyli tak daleko od pravdy, když ji považovali za šílence, zatímco služebnictvo žilo na zámku v přesvědčení, že Alžbětu Darvulia očarovala.
Přesto existují indicie, na jejichž základě se lze domnívat, že se čachtická hraběnka sama věnovala léčitelským praktikám. Musíme si uvědomit, že v té době byl v Uhersku zoufalý nedostatek studovaných lékařů. Ženy z řad uherské aristokracie proto věnovaly mimořádnou pozornost nejrůznějším způsobům lidového léčitelství a často udělovaly samy rady svým poddaným, jak léčit ten či onen neduh. Značný důraz kladla uherská šlechta především na osobní hygienu. V této zemi byly místní aristokracií již tenkrát využívány přírodní lázně a bohatí využívali léčebných koupelí, které zlepšovaly jejich zdravotní stav, zejména při kloubních onemocněních, která byla tenkrát velice rozšířená, a dokonce i Alžbětin manžel pravděpodobně podlehl podobné nemoci (hovoří se ale také o syfilitidě - pozn. aut.). V rodině Nadásdyů měly léčitelské praktiky dlouhou tradici. Už Alžbětina tchyně Uršula Nadásdyová patřila mezi znalkyně lidového léčitelství a pomáhala svým poddaným. Možná lecčemu mladou Alžbětu naučila a zasela v ní touhu po dalším vědění. Provádění drobnějších operací, pouštění žilou, výroba mastí a příprava bylinných směsí pro léčivé čaje a utišující lektvary patřily tehdy k běžným úkonům, k nimž při dvorech aristokratů docházelo, často za odborné asistence šlechtičen, provozujících léčitelství.
Ale k nejčetnějším příslušnicím tehdejšího »zdravotního systému« patřily bylinkářky - místní vědmy, které se svému řemeslu naučily většinou od svých rodičů. Tyhle léčitelky mohly být naprosto negramotné, své umění získávaly tradicí, děděnou z generace na generaci. Mnohé z nich tvrdily, že mají nadpřirozené schopnosti, dar léčit pouhým dotykem a jejich léčba sestávala jak z tajných zaříkávadel a magických rituálů, tak i ze skutečných znalostí lidové medicíny.
Poskytování zdravotní péče u dvora přivedly Alžbětu a její »vnitřní kroužek« žen do kontaktů s lidovými léčitelkami nejrůznější erudice. Rádoby chirurgické techniky byly pak například k nerozeznání od mučení a každý, kdo je provozoval, se musel zatvrdit proti utrpení ostatních. Tak například v lékařské příručce Ars Medica, kterou sepsal György Lencsés, lékař, jenž byl Báthoryům velice blízký, se doporučovalo, aby byl pacient pevně svázán řetězy, čímž se prý pomůže vylučování jedů z těla. Poté měl být vykoupán ve velmi horké lázni. Jindy se doporučovalo k léčení horečnatých nemocí používat horkého vosku ze svíček k fixování náplastí na poraněná místa, nebo lázní ve studené vodě.
Pozdější zprávy o tom, že čachtická hraběnka například používala k mučení dívek hořících svíček, které přidržovala u nahých těl svých služek, může být ve skutečnosti jen nesprávným hodnocením této léčitelské techniky, připomínající skutečné mučení. Rovněž to, že Alžběta přikazovala nahým dívkám válet se v kopřivách, nebo se koupat ve velmi studené vodě, nemuselo být nutně mučením, nýbrž drastickou léčebnou procedurou. Existovala léčitelská premisa, že čím více bolesti léčebné praktiky vyvolají, tím jsou účinnější. A je téměř jisté, že pacienti někdy podobné léčebné metody nepřežili.

K TEMNOTĚ DUŠE

3. května 2007 v 14:21 | Blacki

K TEMNOTĚ DUŠE

Alžběta Báthoryová prý byla odjakživa považována za krvelačnou a krutou. Někteří literární historici se dokonce domnívají, že britskému spisovateli Bramu Stokerovi posloužila vedle knížete Vlada III. Draculy-Tepese za předlohu jeho světoznámé postavy upíra Drákuly. Důvodem prý měly být její prokazatelné vampyristické sklony. Ponechme podobné úvahy znalcům a připomeňme si, že legenda o zvěrstvech čachtické paní se poprvé objevila až sto let po její smrti, přičemž do té doby vládlo kolem její causy mlčení. Jako by se nikomu o ní nechtělo vůbec mluvit. Hovořit proto o tom, že byla odjakživa považována za sadistku, je tedy značně nepřesné. Neexistuje žádný konkrétní důkaz, že by se Alžběta Báthoryová abnormálně či úchylně projevovala už v dětství. Žila s rodiči a sourozenci v dolnouherském Escédu, honosném renesančním sídle s kultivovaným a uvolněným prostředím, v němž se vždy cítila šťastně. Určitě tu neprožívala traumata, která by se vryla do její mladé duše a později ji přivedla až na cestu zločinu. Ačkoli se v rodě Báthoryů občas projevovaly duševní poruchy, jejichž společným jmenovatelem byla krutost, není známo nic, co by opravňovalo tvrdit, že se i ona stala nositelkou dědičného zatížení. Pravděpodobnější je, že sklon ke krutosti získala až v pozdějším věku; vysledovat jeho příčiny je sice obtížné, ne však nemožné. Už ve dvanácti letech se Alžběta ocitla v rodině Nadásdyů jako snoubenka Františka Nadásdye, prominentního uherského šlechtice, jenž se vzdělával přímo u císařského dvora ve Vídni a byl předurčen k významné politické kariéře. Vytržena ze svého přirozeného prostředí, svobody dětských her a šlechtických slavností, dostala se Alžběta pod kuratelu Uršuly, puritánské a bigotní Františkovy matky, která se ze všech sil snažila svou budoucí snachu připravit na její poslání stát se manželkou jejího jediného syna. Činila to způsoby často nepřiměřenými a nevybíravými. Vztah budoucí tchyně a snachy býval proto hodně napjatý, Alžběta musela potlačovat mnoho emocí a hrát roli poslušné žačky.
Pod vedením Uršuly se ale mnohé naučila. Pochopila, že paní domu má takřka neomezenou moc nad služebnictvem i poddanými. Poznala, co to znamená být urozenou a bohatou vládkyní, poznala i to, jak chutná moc, byť zatím zůstávala pouze v roli pozorovatelky. Přesto se rozmazlovaná Alžběta neskonale nudila. Učila se cizím jazykům, domácím pracím i tomu, jak vést a organizovat hospodářství šlechtického velkostatku. Uršula Alžbětě nic neodpustila. Chtěla mít snachu podle svých představ a nepochopila, že v mladé dívce dřímají divoká krev a nálady, z nichž se nemohla uvolnit. Ale není doloženo, že by se v »učení« pokoušela nějak týrat služebnictvo; všechno začalo, až když se roku 1575 Alžběta vdala. Spojením majetků Nadásdyovců a Báthoryovců se z novomanželů stal nejbohatší šlechtický pár v Uhersku. Tím spíše, že Uršula záhy zemřela a zanechala ohromné jmění.
Manželství… Jaké asi bylo? Zřejmě nevalné a Alžbětě, jejíž muž byl neustále na cestách, nepřinášel svazek žádné uspokojení. Právě tady leží prvotní příčiny duševního onemocnění, které ji nakonec přivedlo na cestu zločinu.
Dlouhá léta nemohla přijít do jiného stavu a František Nadásdy toužil po dědici. První dítě Alžběta porodila až deset let po svatbě a byla to dcera. Pak se jí narodily další dvě děti - opět dcery. Když konečně přišel na svět prvorozený syn Andrej, brzy zemřel, stejně jako další dcera Uršula. Druhorozený Pavel se narodil, když jí bylo téměř 40 let. A o šest let později skonal i její manžel. Obě dcery už dospívaly a jejímu synovi bylo 6 let. Psal se rok 1604 a čachtická hraběnka už dávno měla svědomí obtěžkané sérií brutálních vražd a krutostí, jak se dodnes traduje.
Bohužel, o jejím manželství nemáme hodnověrné zprávy. Zachovalo se sice pár dopisů, v nichž manželovi projevovala Alžběta povinnou úctu, ale to je také vše. Přesto se dá usuzovat, že hraběnka nebyla šťastná a ve své samotě se neskonale nudila. Její muž jako vrchní velitel uherské armády, bojující s Turky, se domů vracel zřídkakdy. A do Čachtic, které se staly hraběnčinou rezidencí, přijížděl ještě méně. Byl vychovaný v přepychu renesančního dvora ve Vídni, a proto považoval tohle Alžbětino sídlo za periférii. Však jí také tohle malé panství dal z majetku Nadásdyů přepsat jako svatební dar. Nebyla to žádná velká škoda.
On sám nejraději pobýval v Sárváru, kde se narodil a kam za ním manželka občas zavítala. Dají se tedy vůbec vysledovat počátky zločinných praktik čachtické hraběnky i motivy, jež na utváření její temné duše měly největší vliv? Dá se určit alespoň zčásti její skutečný psychologický profil? Určitě ano, byť s jistými obtížemi…
O proměně čachtické paní v lidskou bestii se zasloužilo nepochybně několik hlavních faktorů. Tím nejvýznamnějším, i když nepříliš zdůrazňovaným, bylo její nešťastné manželství, doprovázené samotou a nudou, ale dozajista i neustále potlačovanou přirozenou sexualitou. Měla prý sice občasné milence, ale fakticky to není doloženo, jedná se spíše o součást pozdější legendistiky. V ní se kupříkladu objevují pověsti o jakémsi nemanželském dítěti, jehož další osud není znám, které se jí mělo narodit ještě před svatbou. Jde ale nejspíše o pomluvu, vždyť o Alžbětu se starala matka jejího nastávajícího chotě a taková aféra by se těžko ututlala. Navíc by asi z chystaného sňatku sešlo.
František Nadásdy měl u vojska pověst tvrdého a nemilosrdného velitele. Turci mu přezdívali »Černý bej« a velice se ho báli. Nadásdy nařizoval hromadné popravy zajatců a byl proslulý tím, že s uťatými hlavami Turků vyrážely jeho oddíly do útoku. V mládí rozmazlený, v dospělosti nelítostný muž s krutou duší válečníka. Jak se asi projevoval doma?
Ale válka je válka, u svojí ženy se mohl chovat jinak. Snad ano, ale Alžběta mu dlouho nedávala potomka, což mohlo vést ke sporům. Ženy významných šlechtických rodů vždycky žily ve stínu a područí svých manželů. Tak byly vychovávány, taková byla doba. Jejich hlavní role spočívala v úloze matky, a tu čachtická hraběnka dlouho nesplňovala. Mnohé se s takovým postavením smířily, Alžběta byla jiná. V žilách jí kolovala nepokojná krev Báthoryů a manželství s Františkem Nadásdym ji sotva uspokojovalo. Hádali se? Dá se to předpokládat. Nadásdy jí možná vyčítal neplodnost a jak bývalo tehdy zvykem, nespával pouze s ní. Hezkých služebných bylo na jejich panstvích hodně a mnohé svému pánovi i rády posloužily, když byl rozladěn. Věděla to Alžběta?
Byla by slepá, kdyby si toho nevšimla. A jak stárla, hlavou se jí honily čím dál podivnější myšlenky. Začínala si všímat toho, že mnohé služky jsou krásnější než ona a že manželovy oči na nich spočívají se zalíbením. Tak se jí do duše vkrádala nejprve bezmocná žárlivost, později nenávist. Opravdu se snažila, alespoň zpočátku, být Františkovi dobrou ženou. Naučila se řídit hospodářství, její slovo bylo v manželově nepřítomnosti zákonem. Pochopila, jak chutná moc, kterou zejména v Čachticích uplatňovala téměř absolutně. Jezdívala do Vídně ke slovutným lékařům, trápilo ji, že nemůže otěhotnět. Výsledky se však nedostavovaly. Trpěla záchvaty prudkých migrén, jež často končily bezvědomím. V takových chvílích ji bolesti přiváděly až k šílenství. Strádala duševně i fyzicky a lékaři jí pomoci nedovedli. Ale ze všeho nejvíce se bála prchajícího mládí. Toužila zůstat navždy krásná, toužila vrátit zpět ty dva roky po svatbě, kdy s manželem jezdívala na plesy a šlechtické slavnosti a kdy se zdálo, že ji ještě doopravdy miluje. Časem všechno vyčpělo. František se začal věnovat své kariéře, zatímco ona se nudila na čachtickém zámku.
Bylo jí pětadvacet, když konečně otěhotněla. Ale každé další těhotenství jí ubíralo na kráse. Začala se bát sexu a pořád častěji propadala hysterii. V takových chvílích se vybíjela na každém, kdo byl po ruce. Zejména na bezbranných služkách, které trestala za sebemenší provinění. Když trpí ona, ať trpí taky. Tehdy poznala, že utrpení druhých jí samotné ulevuje. Po každé exekuci se cítila lépe. Krutost se jí stala terapií a pomáhala překonávat její vlastní traumata. Jen jedno jí ještě chybělo - najít pramen věčného mládí a krásy, po němž tolik toužila. Tehdejší oficiální medicína jí ho dát nemohla. A tak volila cestu, která vedla přímo do pekel…
Shrneme-li hlavní faktory, které nejspíš měly obrovský vliv na psychickou proměnu čachtické hraběnky, pak s největší pravděpodobností přicházejí do úvahy následující:
1) Nešťastné manželství a z něj pramenící traumata kvůli problémům s těhotenstvím a příležitostným manželovým nevěrám.
2) Izolace od okolního dění, k níž byla svým manželem odsouzena a která přivodila vzrůst introvertnosti její povahy a egocentrismu.
3) Sexuální neuspokojenost, která časem vyvolala vážný hysterický syndrom, projevující se v rozkolísanosti nálad i nečekaném jednání.
4) Prudké záchvaty migrén a další zdravotní obtíže, oslabující její nervovou soustavu.
5) Téměř absolutní moc nad služebnictvem a poddanými v době, kdy zastupovala autoritu nepřítomného manžela, doprovázenou sílícími pocity naprosté beztrestnosti.
To vše v souhrnu vytvářelo pokřivený psychologický profil osobnosti, ústící v páchání krutostí vůči podřízeným. Ale bylo zde ještě něco, co všechny uvedené faktory stmelovalo a umocňovalo: lidé, jimiž se obklopila a kteří se stali jejími nejbližšími důvěrníky. Jejich jména známe - Ilona Ió, Dorota Sentéšová, Anna Darvuliová, Kateřina Benecká, Eržika Majorová a hrbatý nalezenec Ficzko, který byl osobním sluhou čachtické paní pro »speciální operace«, spočívající v zahlazování stop po páchaných zločinech…

TAJEMSTVÍ ČACHTICKÉ PANÍ

3. května 2007 v 14:20 | Blacki
TAJEMSTVÍ ČACHTICKÉ PANÍ

Uherská šlechtična, hraběnka Alžběta Báthoryová (1560-1614), se do dějin zapsala jako nejmasovější vražedkyně všech dob. O jejím životě se toho příliš mnoho neví, zato o jejích zločinech víme hodně. Podle odhadů některých historiků zavraždila, nebo nechala zavraždit přes 400 mladých žen a dívek, které navíc před jejich smrtí mučila způsoby, nad nimiž ještě dnes stydne krev v žilách. Na svém panství v Čachticích, které se stalo centrem její moci, platila za krutou a nemilosrdnou vládkyni, jež patřila mezi nejbohatší příslušnice uherského panstva přelomu 16. a 17. století.

Dochovaly se o ní svědecké výpovědi ze soudního procesu, který však nebyl veden přímo proti ní, nýbrž proti spolupachatelům jejích zločinů. Existují však vážné indicie, svědčící o tom, že ona sama se stala zároveň obětí rozsáhlého spiknutí a že mnohé z dochovaných výpovědí byly zřejmě zmanipulované i účelově zaměřené. To samozřejmě vyvolává nové otázky i pohledy na pozadí případu, jímž vstoupila do pověstí jako lidská bestie. Na procesu směřujícím k její mocenské eliminaci je řada nejasností a rozporů, jež dávají tušit, že pozadí i motivy její zločinnosti byly mnohem složitější, že šlo o úchylnou a sadisticky orientovanou osobnost. Nahlédněme do života čachtické hraběnky a pokusme se poodhalit tajemství, která ji přivedla na scestí zločinu…
 
 

Reklama